Běžíme. V cíli už zvedají kostkovanou vlajku do výše očí. V závětří ti otřu řasy, abys na chvilku viděla aspoň trochu té krásy. Lámu větev a přihazuju ji do ohniště, které jsme si v noci okroužkovali jako když si muž vybere ženu. Přešlapuju na místě, cílová rovinka byla překvapivě krátká. Nestihla jsem se zadýchat, postěžovat si. Protrpět konec. Tečou ti dalčí slzičky potu po tvářích, vedu tě do stínu. Zchladnem a nepustíme svou ruku. Mělo to být jen fyzické vypětí, ale stala se z toho urputná snaha být lepší. A oheň hoří. Máme ho v tvářích. Kéž bych dokázala něco říct. Namísto toho usrkávám kávu z tvého kelímku a poslouchám jak neslyšně pláčeš. (Chtěla bych ti vrátit tvé věci. Ale ty jsi ráda, že máme důvod se možná někdy potkat. Jsi totiž slabší.)
