Hovor končí

když se na sebe podíváme, probiješ mým hrudníkem několik baterií a já se tě chytám za paži, protože nevím, jestli padám a kam. a nestydím se, protože vnímám ten okamžik jen trochu. jako kdybych na místo, kde se to všechno mezi námi děje, teprve přijížděla. teprve si upravuju vlasy v taxíku, teprve se zhluboka nadechuju, teprve vystupuju z auta a kontroluju, jestli nešlapu do louže. zvedám hlavu a hledám tě v davu lidí. skoro hned si všimnu, jak spolu mluvíme. hlavy nakloněný k sobě navzájem, potutelný úsměvy nad vzpomínkama, který mezi náma vanou jak pavučinový vlákna cukrový vaty. nikdo jinej to nevidí. ale já vnímám ztraceno v překladu. absolutní souznění ztracený v hluku, v kolektivní radosti, ve smíchu dvacátníků. prodírám se davem a blížím se k nám. hovor končí. vidím, jak se k tobě otáčim zády. ještě vteřinu se na mě díváš, než to bude moc nápadný. pak se taky otočíš a mluvíš s lidma, který byli celou dobu okolo nás, ale teprve teď jim přikládáš váhu. přicházím a chci to prožít. ale je to pryč. projdu okolo tebe a jen se usměju. ani nevíš, jestli to bylo na tebe.

Hovor končí

jarní

líhneš se na spodní straně listu

kopřivy

která léčí ty

kdo si řeknou o pomoc

jaro je housenka i motýl

jsi tak krásná

každý by si tě chtěl

nechat

zemřeš za osmnáct dní

možná za třicet

když se budeš hodně snažit

jarní

Jsem pryč

Vrátila jsem se zpět na správnou stranu řeky a pod věží si teď žiju střepy, motýly i lži. Je covid a lockdown is the new money. V době, kdy se lidi nesměj scházet, člověk nemá přátele. Ale přátelství zůstávaj.

Nemáme se tady u sebe naproti sobě schoulený v gaučích v minutových objetích v očích který se nechtěj odtrhnout protože ještě nedomluvily.

Ale máme se na dálku v myslích ve vzpomínkách v touhách v prosbách aby nic nebylo jinak až se zase budeme tisknout v gaučích a aby to snad bylo ještě silnější protože sešlo z očí ale nesešlo z mysli ani z cesty.

A tak chci říct. A tak chci jenom říct. Že ta moje jiskra, která se zapaluje, když se na vás dívám, to nejsem já. To jste vy. To je vaše milující já, který mě každý den budí. A já děkuju.

Jsem pryč

Moje ticho

Někdy mám pocit, ze slyším tvůj příběh, i když žádný nevyprávíš. Je uvnitř tebe, někdy hlasitější než to, co se děje ve viditelném světě. A tak sedím vedle tebe a ticho nám vypráví. Proč tajíš lásku, proč odkládáš důležitá setkání. Proč se snažím být odvážnější. Proč říkám pravdu, jen pokud ji chtějí slyšet.

Vypráví pomalu. Propadám se do stavu naprosté prázdnoty, která mi dává svobodu. Nemusím nic. Není nic. Vše, co potřebuju, už mám. Každým dalším slovem tě poznávám. Neposuzuju tvoje činy. Konám je. Ocitám se uprostřed tvých vzpomínek. Stojím mezi tebou a jí, dívám se do rakve, vylézám na střechu, přijíždím k nemocnici, tančím a v objetí cítím vůni vlastních vlasů, nechávám na sebe padat déšť. Pláču tvoje slzy.

Pokládáš hlavu na moje rameno. Už dlouho jsi na to myslel. Já vím. Dýchám tak, abych nevyplašila tenhle okamžik. Ano. Slyším tvůj příběh, i když mlčíš. To proto, že tě miluju.

Moje ticho

Zhasni

Mohla jsem a měla jsem. Vzala jsem si všechno. Navázala jsem to na provaz a šla. Ten provaz za sebou táhnu, po cestě se na něj nabalujou věci, který nepotřebuju. Těžkne a to, co bylo důležitý, přestává být vidět. Nejlepší holka v týhle zemi na týhle zemi. To jsem byla pokaždý, když jsi mi přišlápnul provaz a našel na něm svoje klíče, který jsem ti ukradla ve spánku. Promiň, chtěla jsem se zase dostat zpátky.

Jakmile se dostaneš na spirálu, už z ní nespadneš. Ať je to dole jakkoliv zlý, je to zároveň cesta vzhůru. Ale když máš moc věcí, cestou popadaj. Nemůžu najít uzel, abych si upravila provaz, abych zahodila zbytečnosti, abych oprášila tebe, abych navázala tam, kde jsme skončili. Pak slyším zvuk jako pád do studny. Cinkot malých předmětů. A klíče leží na zemi pod spirálou, kde nikdo nechodí. A já jedu nahoru. Napořád bez nich. Odpusť mi prosím a než půjdeš, zhasni.

Zhasni