Citová reportáž z natáčení filmu za 48 hodin

Zúčastnila jsem se soutěže 48 Hour Film Project. Jde o to, že se pár nadšenců rozhodne natočit film a utvoří štáb. V pátek večer se sejdou zástupci na jednom místě a každý si vylosuje žánr. Všechny týmy mají společnou rekvizitu, repliku a postavu. Náš tým si vylosoval fantasy. V neděli v šest večer musíme odevzdat hotový film. Pohůdka.

Byli jsme na začátku a rozhodli se totálně rozsekat další 64 týmy. Vymysleli jsme film, ve kterém je všechno. Rodina, samota, láska, bolest, pohrdání, prozření, skřítek, anděl i socialistickej obejvák.

Promysleli jsme motivace všech postav. Za první noc jsme dvakrát ztratili představitelku hlavní role. Sháněli jsme kostýmy, rekvizity, pili litry kafe. Já byla jedna z těch šťastných, kdo si na pár hodin lehnul.

V sobotu v poledne jsme se sešli všichni v jednom bytě na kraji Prahy, připraveni na první klapku. Začal maratón. Intenzivní práce nám brala energii, úsměvy, ale jeli jsme dál jak kdyby o něco šlo. Upravovali jsme kostýmy, rekvizity, kafe už pili z půllitrů. Třikrát jsme předělali napsaný scénář. Padali jsme únavou, moc jsme toho nevykouřili. Nebyl čas.

Mazali jsme chleby, řešili pánskou celulitidu, šeptali jsme, protože VEDLE BYDLEJ LIDI a TY VOLE SEŠ V PANELÁKU. V neděli v šest ráno už mi bylo fakt blbě. V nuselském studiu se už stříhalo a zároveň pracovalo na posledním obraze věštkyně z nočních televizních pořadů. Vypila jsem tři panáky ořechovice a odjela domů.

Je neděle, 6. října, sedm večer. Budím se a zapínám si Facebook. Bliká na mě zpráva od naší zlaté produkční Aničky. Film jsme neodevzdali. V množství natočených záběrů, gagů a zvuků se nedala najít spojitost. 

Třeští mě hlava jako po dvoudenní párty. Je mi smutno. Ale viděla jsem lidi, kteří v životě stále o něco bojují a tvoří. To za to stálo. Dík. Je asi potřeba být jednou za čas (za rok) zase tím dítětem, které věří, že dokáže cokoliv.

Ale teď už jsem zase ta dospělá pracující Zuzka, která se těší na svýho kluka, protože ho neviděla přes 48 hodin.

 

P.S. Citovou reportáž věnuji kamarádům z Krutofilmu. Hlavně režisérovi Adamovi, který na place zestárnul víc než o dva dny a snad mu tyhle slova udělají radost, až se někdy ve středu probudí.

Advertisements
Citová reportáž z natáčení filmu za 48 hodin

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s