Berani, lvi a střelci

Mělas pocit, že některý vztahy už se dají jenom shrnout do jednoho nadpisu. Nebo možná do perexu, pokud je ještě aspoň trochu o čem mluvit. Nemá význam o nich psát celou knihu. Už se nedějou a stejně by to nikdo nečet. Změnily se ve tvoji vnitřnost. V játra. V plíce. Vdechujou každý den černej kouř. Žijou z tvýho hektickýho světa. Zdánlivě se už nemění, neposouvají. Jsou zakonzervovaný. Ukončený.

Ale přitom. Občas zpozorníš a cítíš, že ještě trošku rostou nebo se zmenšujou. Trochu tě šimraj, někdy je ti z nich špatně. Když se překouříš, málo se vyspíš, nebo přijedeš do špatný části města. (Ty si taky připadáš pořád stejná, ale přitom stárneš. Některý lidi ti pořád tipujou dvaadvacet, ale to je věk, kterej už se ti zdá fakt daleko. V něčem. Ne že bys světu víc rozuměla, ale jsi už prostě někdo jinej.)

Někdy bolej. Není to často, ale stane se. Ibalgin na to moc nepomáhá, spíš červený víno. Ale jo, pořád se nějak pohybujou, vibrujou, pomaličku oddechujou. Některý změny jsou prostě vidět strašně málo, a přitom jsou strašně veliký.

Dřív si je chtěla vyříznout. Dát je někomu jinýmu, komu můžou ještě třeba pomoct. Možná je prodat, kdyby za něco stály. Teď už máš spíš pocit, že by ses s nima nechtěla rozloučit. Nechceš dávat kus sebe někomu jinýmu. A někdy jsi úplně šťastná, že je máš. Je v nich tolik vzpomínek. Znamenaj pro tebe, že láska je. Ale někdy máš přece jenom slabší chvilku. Tlačej tě, chtěla bys v sobě uvolnit prostor. Já vím. Zahodit a spálit. Jenomže. Ohnivý znamení v plamenech neshořej.

 

Advertisements
Berani, lvi a střelci

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s