Tohle nebude píseň o dvou lidech

Nemáš jinou pravdu než mě. Naším pocitem štěstí a neštěstí bude ještě pár let hýbat okamžik, kdy vycházíš ze dveří fancy restaurace se dvěma velikýma talířema v ruce a zvedáš oči k projíždějící tramvaji. Tohle nebude píseň o dvou lidech. Spíš o tom, že se nemůžeme sebrat a odjet do Sýrie zvedat tam holý ruce nad hlavu.

Píseň, kterou miluješ, a proto ji nemůžeš ani slyšet. Přítel, kterýho miluješ, a proto ho nemůžeš ani vidět. A černý oči dětí, který se narodily do špatný země ve špatnou chvíli. Někdy mě sledujou celou noc. Záviděj mi peřinu a trubky, kterýma proudí horká voda. A já se cítím vinná za to, jaký mám štěstí. Vzpomínám si na lidi, který to maj stejně a svým pocitem viny mě trochu dusili. Ze samý lásky, ze samýho souznění.

V době insomnie a touze po snech, ve kterých přicházej dobře mířený šípy s radou a pohlazením, musela porodit mrtvý dítě. Nechci si ten příběh přivlastňovat, ale v zežloutlým listí si někdy vzpomenu na tu chvíli, kdy jsi mi to řek. V telefonu se roztáhlo ticho na všechny strany a do každýho kouta. A já věděla, že nás tahle bolest bude navždycky spojovat. NE, nedává to žádný smysl, to netvrdím. Ale to taky není žádná vlastnost pravdy. Může být stejně nesmyslná jako rozhodnutí vylízt na komín Státní tiskárny cenin. Člověk z toho má pak dlouho záznam v trestním rejstříku a historku na balení holek. Položila jsem telefon a sedla k počítači. Den jako každej jinej. Práce. Maily. Oběd.

Nemůžu na sebe přenést tu bolest, která patří někomu jinýmu. Ale já vím jaký to je. A sny pomáhaj. NEBOJ SE. Naposledy opakuju, že to všechno přežijeme. Zatím jsi na každý fotce sama, ale tohle ještě není konec.

Zůstává v nich stigma a někde vzadu nekončící strach, kterej si mne ruce nad svým vlivem. Hezký narozeniny.

K čemu je Nobelova cena pro Boba Dylana, jestli vzdal svoje přesvědčení o dobru v lidech? A jak se tak hrabu v tom listí, zvedám tě zase ze země. Po tisící. Tak moc brečíš, že vím, že už to brzo bude lepší. Brzo bude stačit jen podat ruku. Nevyvíjet sílu. Promiňte, jenom projíždím. Na oční kontakt si ještě počkáme. Teď by ti vypadly z rukou ty talíře. To by byla škoda.

Advertisements
Tohle nebude píseň o dvou lidech

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s