To sis stříhala sama?

Článek pro Artikl, únor 2017, téma: Experiment

Moje dětství byla džínová laclová sukně s barevnými kytičkami. Byla slavnostní. Znamenala, že dnes se bude dít něco speciálního. Jednoho rána jsem si ji oblékala s takovým nadšením, které ve mně už nikdy žádný kus oblečení nevyvolal. Ve školce bylo FOCENÍ. Budu ji mít na sobě na přední židličce. Šťastná, že budu nejhezčí holka na fotce (i přesto, že budu v sukni a bílých punčocháčích mít nevhodně roztažené nožičky), jsem se běžela před odchodem do školky vyčůrat. 

V tu chvíli přišlo zoufalství. Nekončící pálivá bolest, která mě málem rozpůlila podél laclů. Propukla jsem v pláč. Myslím, že jsem věřila, že umírám. Ve své rakvičce jsem na sobě chtěla mít tuhle sukni. Utrpení. Bezmoc. Zánět močových cest. Místo školky jsme šly k paní doktorce. Plakala jsem celou cestu a ještě několik dalších dní. V ten rok jsem na focení chyběla. Další rok už jsem byla školačka. Na focení jsem měla černobílé kostkované šaty s volány, jakousi ubrusovou krajkou a dvěma drobnými červenými mašličkami. Byly sváteční a tak trochu country. Ale moji džínovou sukni, do které už jsem se v tu dobu nevešla, nikdy nepřekonaly. Byla jedinečná. Nikdy jsem se v ní nevyfotila. Nenaplněná láska.

Přišly pupínky, Kelly Family, fyzika a chemie. Vyházela jsem šaty i sukně a oblékala jen mikiny ke kolenům a dost divné džíny. Střídala jsem trička s Mickey Mousem s basketbalovými motivy a občas si nebyla jistá, jestli už nejsem na ulici moc vidět. Jenže ve skutečném experimentu si nemůžete dovolit opatrnost. Může dávat odpovědi, ale musí také klást otázky. Jeho podstatou je, že je bezprecedentní. Máte proto nárok ho pochopit později, nebo lépe, poučit se z něj. Máte nárok omluvně se usmát. A máte nárok ho neopakovat.

Holka z gymplu

.
A tak jsem se stala opravdovým průkopníkem vlastního stylu. Puntíkaté tričko s domácí batikou (ach, ty pytlíčky s barvou ze spodních regálů drogerií, které stály devět korun) a otrhaným výstřihem k pruhovaným kalhotám. Dvoje silonky přes sebe – vespod černé, na nich hnědé s velkými oky. Protože punk. Každá bota v jiné barvě byla samozřejmostí. Školní batoh se sedmdesáti dvěma sichrhajskami a dvaceti osmi plackami. A indický pytel. Protože mír. Vlasy vlastnoručně ostříhané, vlastnoručně obarvené na Ibalgin a na temeni jedenáct trčících dreadů. Vlastnoručních. Protože hácéčko.

O pár let později mě cvakli před Designblokem v Karlíně a dotáhla jsem to až do knihy Czech Original Fashion. Moje poznávací znamení, signifikantní ofinka s autentickými zuby, byla zvěčněna, a já jsem mohla začít upouštět od experimentů. Prodala jsem barevné šaty s potiskem spodního prádla i turecké kalhoty s krajkou na kolenou. Stal se ze mě nudný, nevýrazný obyvatel Prahy, a začala jsem pracovat v módní branži. A lidé se mě ptají na rady. Co si mají vzít k okrovým šatům a jestli má ještě smysl kupovat si flanelku. Protáhla jsem svoji kreativní mysl takovými omyly, že jsem časem našla svoji jistotu. Podobně jako vhodné sezení v sukni, i vkus se dá do určité míry vycvičit. A může to být sranda. Protože experiment.

Advertisements
To sis stříhala sama?

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s