Nohy od písku

Někdy v prosinci jsem potkala Katarínu Král. Řekla mi, ať jedu na Borneo. Že až uvidím tu přírodu, tak se rozbrečím. A ať tam jedu teď, protože za pět let tam ta příroda nebude. A tak jsem jela.

17103493_1348752721856014_6082893824480555249_n

První, co nás po příletu do Malajsie čekalo, byl ale opak. Budoucnost na každým kroku. Noční Kuala Lumpur vypadá jako lunapark pro dospělý. Projíždíme město taxíkem a taxikář se usmívá. Jako každej tady pořád. Zesiluje hudbu. Kuřte vevnitř, to je jasný. Když můžeš, tak musíš. Volume doprava. MUST BE LOVE ON THE BRAIN.

I THOUGHT I HAD YOU ON HOLD

Georgetown na ostrově Penang má nespravedlivý genius loci. Můžou se o to snažit jiný města, ale nikdy nebudou takový. Charisma, jaký někomu seberete jen sedativama nebo toluenem. Když brzo ráno fotím jeho ulice plný čínských lampionů a běhaj okolo mě obrovský krysy, tak trochu si přeju tady vstávat ještě pár dnů. Ale my nechceme být ve městě.

17021650_1348753871855899_8469480225016892469_n

Langkawi, ostrov bez hromadný dopravy v bezcelní zóně. No co. Při stopu stejně potká člověk ty nejlepší lidi. A dvěma bílým holkám se zastavuje i když nezvednou palec. Pantai Cenang. Silnice s nepřetržitým provozem a okolo ní všechno, co rodinky potřebujou na týdenní pobyt.

17022231_1348753718522581_6322378376475356908_n

Nad hlavou nám začnou hrát The xx. Poslouchat je z moře je nová dimenze. A Jamie. OH MY GOSH. Fascinace. Zavřený oči na horký pláži. Spálily sme se jak amatérky. Se spálenýma ramenama pak chodíme na procházky okolo opičích tlup. Skáčou po značkách, pobíhaj po silnici, vybíraj popelnice a souložej.

Nicméně, o tohle tady ani tak nejde. Máme nohy od písku, ale nastupujeme do letadla. Čeká nás totiž THE PŘÍRODA.

První dny na Borneu trávíme v Kuchingu, hlavním městě státu Sarawak. Kočičí město. Skútry, promenáda u řeky, malajsijskej Vnitroblock. Výlet na sever Sarawaku do domu hrůzy, k hnědýmu moři plnýho krokodýlů (jojo, před pár dny tady jeden snědl půlku rybáře), kde byl ale majestátní a spirituální výhled na nádhernou horu Santubong za zvuků modlitby. A možná jsme tam jely proto, abychom cestou zpět stoply rodinu andělů. Devítiletá holčička mi políbila ruku svým čelem. Terima kasih.

PÁN LESA

Jedeme do Semenggohu. Rehabilitační centrum pro orangutany, kteří utíkají z hořících pralesů. Jsou buď ranění, nebo osiřelí. Orangutan se učí od mámy pět až šest let, jak přežít v džungli. Když o ni do té doby přijde, nemá moc šancí. V polodivočině těchhle ozdravoven se projdete po deštném pralese a když přijdete na dobu krmení, máte největší šanci orangutany potkat. Ale pokud maj v lese hodně ovoce, nepřijdou. Krmení je ve tři.

Koukáme na paletu plnou vitamínů. Čekáme. Koruny se začnou houpat. Přichází. Blíží se jeden pán lesa. Začínají mi téct slzy. Koukám na něj jako na dítě, které se právě narodilo. Jako kdyby mi polykáním papayi, svlékáním banánů a rozbíjením kokosů o kmen vyprávěl příběh palmovýho oleje. Zatímco nepřestávám myslet na to, jak jsme proti kolosu výhodnýho artiklu bezmocný, do ovoce se pouští taky několik veverek. Marnost vs. Roztomilost = 1:1.

Když se přesuneme do druhého malajsijského státu na Borneu, do Sabahu, už jezdíme plantážemi palmového oleje pořád. Hodiny strávené v dálkových autobusech. Namísto deštných pralesů jen palma olejná. Palmovej olej v chipsech, v burákovým másle, v kafi, v sojovým mlíku. Podle mě taky v toustovým chlebu a ve vodě. Najít tady produkt, který ho neobsahuje, je skoro nemožný. Další kácení pralesů kvůli palmě olejné už je tu narozdíl od Indonésie zakázaný. Na druhou stranu je trochu pozdě.

ŽIVOT NA MOŘI

Z Kota Kinabalu, hlavního města Sabahu, jedeme na Sempornské souostroví. Na ostrově Mabul těsně u Filipín spíme nad mořem. Voda v něm vypadá jako bazén. Tisíce hvězdic. Tenhle ráj u ostrova Sipadan, kde neexistuje internet a na televizi koukaj děti v hospodě, je proslulej třema věcma.

1) Potápění. Nádherný korály, ryby, hvězdice a želvy. Podívat se dolů a už se nikdy nevynořit.

2) Mořští nomádi z kmene Bajau. Cikáni a cikáňata z Filipín a Sabahu, který žijou v dřevěných domečkách na kůlech a v lodích. Rybařej, sbíraj lastury a jejich děti žebraj. Sledujeme je několik dní. Plujou okolo nás v tichu, na mělčině se odrážej ode dna. Někteří zpívaj. Zájezd dvaceti Číňanů je jejich zlatej důl. Tříletý děti kormidlujou malý lodičky, devítiletý děti větší.

3) Únosy turistů filipínskými piráty. Neunesli nás.

V palmách tu žijou netopýři. Obědvaj nade mnou a na nohy mi padaj kusy jejich jídla. Po pláži se prochází ještěr dlouhej asi metr padesát. Miláček.

16790891_10154730921851273_254192067_n

16754541_10154730922561273_2054080907_n

16790787_10154730923446273_827737898_n

17103280_1348754155189204_7849206493032090497_n

16865206_1348754151855871_1045750764207452446_n

MĚSTO, VE KTERÉM JSEM DOČETLA KNIHU

Sandakan. Opravdové město. Bankomaty, kafe (někdy), chodníky. Musím začít nosit boty. Našly jsme si bydlení na poklidné strávení posledních dnů na nejlepším místě ve městě. Nak Hotel. Střecha, na který slunce umí vyjít i zapadnout. Nak nak nakin on heaven’s door.

Plujeme po řece Kinabatangan a sledujeme život v deštným pralese.

Dočetla jsem do konce. Knihu o tom, že když zemře malé dítě, stane se dospělým člověkem. Stane se někým, kdo vystudoval architekturu nebo fotografii. Někým, kdo založil rodinu. Někým, kdo si našel mnoho přátel. Někým, kým už nikdy nebude. O tom, že opilost je sobecká. O tom, že ostatní turisti mají stejný nárok na moře a chrám jako já. O tom, že mlčící otec v kavárně působí bezradně, ale na břehu jezera se jeho mlčení mění v hloubku. Ztratila jsem Slabost pro každou jinou pláž.

17103421_1348754708522482_5591175161410430924_n

A našla jsem vzpomínky na Anglii. Našla jsem ji skoro celou. Tu svoji teda, takže Torquay. Daly jsme si v English Tea House čaj o páté. Byl to spíš takový pokus o devonský scones, ale ten pocit. Byl rok 2010, okolo mě procházela Agatha Christie, opět jsem musela kontrolovat, jestli jí v kabátu nelezou broučci, a nad mořem a vrcholky skal se proháněly mraky anglickou rychlostí.

17198574_10154787161551273_568684322_n (1)

SPÁT S HLAVOU NA OKÝNKU

Jezdit a lítat po tak veliký zemi. Člověk je z toho unavenej, přehřátej. Z klimatizace do horka, z letadla do taxíku, z taxíku do autobusu, z autobusu na trajekt. Dny plný sedaček, sluchátek a bolavých zad. Čůrání za jízdy a na benzínkách. Jídlo v pytlíku. Dva dny na cestě. Tři dny v klidu. Dva dny na cestě. Dva dny v klidu. Den na cestě. Spánek na letišti. MEZI SVÝMI.

A teď jsem zas tady, zpátky v Praze. Sklonila jsem se před stromy a zvířaty. Vypadám jako obyčejná holka. Obyčejná pasažérka. Ale ve skutečnosti mám pořád nohy od písku.

16998746_1348755418522411_3704892110369073733_n

P. S. A tobě, Animírku, děkuji nejen za fotky.

více cest

 

Advertisements
Nohy od písku

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s