M + K + H + D

Přes den bylo šedo. Už dva dny jsem myslela na velikou výlohu, ze který jsem sledovala futuristickej kostel. Zuby mě bolely od ledový matchy, ale aspoň mi to připomínalo zmrzlou kavárnu vedle hotelu Nak na Borneu.

Při odchodu z práce jsem přemýšlela, kterou trasu dnes zvolím. Jestli budu ztěžka dýchat při výstupu na Letnou. Nebo jestli budu plašit racky rozpřáhnutýma pažema. Nebo půjdu kilometry podél zábradlí? Tam nikdy nikdo není a můžu nahlas zpívat věci, který se nemaj zpívat ani potichu. M mě ale zaskočil svojí otázkou. Půjdeš s náma večer na víno?

V potemnělým baru jsem si sedla zády do místnosti. To už je fakt klišé, to moje DÁM SI TO NEJTĚŽŠÍ VÍNO CO MÁTE. (Lehký vína, dialogy, lidi ani knihy na mě nezabíraj) Ale ten úsměv klišé nebyl. Celej večer jsem se nutila na něj nemyslet. Sedět zády ke všemu a ke všem byla excellent choice. Jenomže každou půlhodinu přišel znovu. A znovu. Ale já jsem K vůbec nechtěla pustit do svojí hlavy.

M mě během večera, kdy jsme se postupně dostali od zdvořilého posezení do opileckýho hovoru, překvapil ještě jednou. TY JO DYŤ MY SME SE SPOLU LÍBALI! Jakoby jo no. Problesklo mi hlavou, jak jsme naráželi v Jindřišský na zdi baráků a neotvírali oči a žvatlali. A jak jsme se o tom už nikdy nebavili. Až teď po dvou letech. Ještě jsem na baru projela prstem Island kolem dokola, zaplatila a nedívala se mu raději do očí. Znovu. Kolem půlnoci se totiž měním. Jedu do jiný části města a mám s sebou celej kartón neodolatelnosti. Vytahuju jednu po druhý, až je nakonec všechny rozdám. Během jednoho večera jsem prolítla dva odlišný světy, který spojila jen moje červená nit. Od navoněných karaf k ušpiněným skleničkám. Od preclíků zdarma k hořčici. Od podsvětlených polic k prknům od popelnic.

To starý místo, kde jsem se nenáviděla a kde jsem si kdysi spálila nos, protože už dávno svítalo, a kde jsem si rozpárala kalhoty a kde jsem od sebe odtrhávala wrestlery, bylo narvaný upatlanym vzduchem jako vždycky.

Moje červená nit se okolo třetí ráno zauzlovala. Ve dveřích stál H. Párkrát se na mě podíval a já si říkala, že tohle aspoň dává smysl. Trochu mě postřelil. Trochu mě nakousnul. Trochu mi rozepnul zip. Trochu mě políbil. Nedořekl poslední větu a byl pryč. A D to pak doháněl. Mluvil pořád. Mluvil dlouho, až jsem mu usínala na rameni. Vyprávěl všechny filmový scénáře lidí, kteří nemají na kameru a na dobrýho zvukaře.

Za vyprávění nejkrásnějšího příběhu mě dovedl domů a odjel spát k tomu futuristickýmu kostelu, kde vždycky začínám i končím. Před spaním mi došlo, že už skoro umím říct to, co chci. A od tohodle večera vím, že jsem tě potkala.

Advertisements
M + K + H + D

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s