Vráska

Espresso bez hitparády, pořadový číslo sedm set dvanáct, sedim v čekárně jak tehdá. Tady je jedno, jestli mám nadprůměrný IQ, jestli vypadám mladě, s kým jsem měla ráno schůzku, u koho jsem spala a kde jsem byla na dovolený.

Jenom se zařadím. Pozoruju. Maminky šišlaj na svý děti, lidi se sluchátkama koukaj nepřítomně do zdi. Dědové seděj s rukama křížem, nebo postávaj, aby neměli hemeroidy. Holka si hraje s prstýnkem. A támhle kluk. Zapni si poklopec, debile.

Jenom se zařadím. Až vyjdu ven, budu zase člověk, ale teď jsem číslo. Až vyjdu ven, budu o sto let starší, protože všechny tyhle minuty, kdy sleduju diverzitu lidí okolo sebe, mě nutěj prohrabat se do jejich nitra a poznat jejich největší přání. Třeba aby Jan Špáta ještě žil.

Vyzvedla jsem si u přepážky to svoje. Nakreslila jsem si vrásku do dlaně. Aby bylo vidět, kolik mi je, ale aby se dala schovat.

Až vyjdu z týhle čekárny a budu o sto let starší (ale bude to vidět jen, když otevřu dlaň), budu stát rovnou na pláži. A vím úplně přesně, kdo na mě bude v San Juniperu čekat.

 

P.S. V tomhle textu jde na začátku o něco úplně jinýho než na konci. Inspirováno epizodami Simpsonových.

Advertisements
Vráska

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s