Chyběl jsi mi

Ten happy end! Už je napsaný, jen ho odžít. Sedíme v houpací síti a vnoučatům čteme jen vybrané kapitoly. Včerejší noc jim nevyprávíme, obviously. Pocit, že neustále vystupuju v příběhu někoho jinýho, už mě přestal bavit. Tak jsem napsala vlastní knihu. Je to bichle.

V kapitole poslední a dnešní, kterou už nezapisuju, a která nese název CHYBĚL JSI MI, okolo nás plujou rybičky rybičky a rybáři jedou. Na oběd si objednáváme dvě svítivě oranžový a já uvařím na páře juku. Pažitku tady nemaj, ale to člověk v ráji oželí. Pažitka je vzpomínka na Prahu. Stejně jako brambory, léto na Stalinu a začátek knihy.

Po obědě se zaboříme do náhodný stránky a já ti musím vysvětlit, o co tam přesně šlo. V kapitole CHYBÍŠ MI nedává totiž zdánlivě smysl vůbec nic. Všichni berou drogy. Všichni někoho milujou, ale hádaj se s nim, nebo s nim nechoděj, aby mu neublížili. Radši choděj s někym jinym. Lidi sou smutný, aniž by věděli proč. Neuměj se zamilovat. Nebo odmilovat. A každá chvíle radosti je tak vybojovaná, že se do nás zareje napořád. To si budeme pamatovat až do dneška.

I když je to dávno, naštěstí jsem tehdejší emoce popsala tak precizně, vědecky a cestopisně, že ty okamžiky ožívají. No jo, to bylo v Devonu, ostrý skály, haciendy a divoký moře. TAM jsem se naučila být sama. Do tý doby jsem si myslela, že osamělost a samota je to samý. Pak jsem se vrátila, ještě ne úplně dospělá, ale starší novým druhem smutku. A věděla jsem, že se vracím domů. No jasně, že je to teď jinak. Byl to právě konec jedný éry. Vztahy, ve kterých jsou dva lidi spíš jeden, a tak nemá nikdo z nich vlastní život. Z toho nemůže vzniknout žádná osobnost. Naštěstí přibylo ještě mnoho kapitol.

Předmluvu si sotva pamatuju. A třeba Aneta předmluvy ani nečte. Chce vědět hned, co se bude dít v první kapitole. Takový to šimráníčko v břiše. Jestli ten příběh nebude nudnej, moc složitej, nebo neosobní. První kapitola se jmenuje BUDEŠ MI CHYBĚT. Lidi v ní umíraj. Ty, který zůstávaj, poznávaj, co znamená slovo NAVĚKY. Ještě neuměj odpouštět, že ostatní nejsou podle jejich představ. Když něco nejde podle plánu, je to šok. Lidi začínaj chápat, že svět je plnej neoznačených slepých uliček. Nacházej se v cizích knížkách a jsou překvapený, že jsou vedlejšími postavami. A že ve druhý třetině knihy už o nich není ani zmínka.

Pocit, že neustále vystupuju v příběhu někoho jinýho, už mě přestal bavit. Tak jsem se rozhodla, že napíšu vlastní knihu.

17198574_10154787161551273_568684322_n (1)

Advertisements
Chyběl jsi mi

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s