bylo by snadný
zapomenout
že bylo všechno jinak
před lety
jsou přece místa kde se neměníme
jen ostatní mají stříbrné vlasy za uchem
těžknou úsměvy i kroky
z dálky
možná z cizího auta
hraje blues o spolykaných slovech
až si pro něj přijdou
bude mu hrát na pohřbu
bylo by snadný
říct že se nás to netýká
ne
ještě ne
ještě
ne
když se na sebe podíváme, probiješ mým hrudníkem několik baterií a já se tě chytám za paži, protože nevím, jestli padám a kam. a nestydím se, protože vnímám ten okamžik jen trochu. jako kdybych na místo, kde se to všechno mezi námi děje, teprve přijížděla. teprve si upravuju vlasy v taxíku, teprve se zhluboka nadechuju, teprve vystupuju z auta a kontroluju, jestli nešlapu do louže. zvedám hlavu a hledám tě v davu lidí. skoro hned si všimnu, jak spolu mluvíme. hlavy nakloněný k sobě navzájem, potutelný úsměvy nad vzpomínkama, který mezi náma vanou jak pavučinový vlákna cukrový vaty. nikdo jinej to nevidí. ale já vnímám ztraceno v překladu. absolutní souznění ztracený v hluku, v kolektivní radosti, ve smíchu dvacátníků. prodírám se davem a blížím se k nám. hovor končí. vidím, jak se k tobě otáčim zády. ještě vteřinu se na mě díváš, než to bude moc nápadný. pak se taky otočíš a mluvíš s lidma, který byli celou dobu okolo nás, ale teprve teď jim přikládáš váhu. přicházím a chci to prožít. ale je to pryč. projdu okolo tebe a jen se usměju. ani nevíš, jestli to bylo na tebe.
líhneš se na spodní straně listu
kopřivy
která léčí ty
kdo si řeknou o pomoc
jaro je housenka i motýl
jsi tak krásná
každý by si tě chtěl
nechat
zemřeš za osmnáct dní
možná za třicet
když se budeš hodně snažit
je šestnáctýho září a moje bolest dospěla
desítky let
čekat na moment
kdy si konečně můžeš říct
dnes by už stejně nežil
potkáme se ve snu
Někdy mám pocit, ze slyším tvůj příběh, i když žádný nevyprávíš. Je uvnitř tebe, někdy hlasitější než to, co se děje ve viditelném světě. A tak sedím vedle tebe a ticho nám vypráví. Proč tajíš lásku, proč odkládáš důležitá setkání. Proč se snažím být odvážnější. Proč říkám pravdu, jen pokud ji chtějí slyšet.
Vypráví pomalu. Propadám se do stavu naprosté prázdnoty, která mi dává svobodu. Nemusím nic. Není nic. Vše, co potřebuju, už mám. Každým dalším slovem tě poznávám. Neposuzuju tvoje činy. Konám je. Ocitám se uprostřed tvých vzpomínek. Stojím mezi tebou a jí, dívám se do rakve, vylézám na střechu, přijíždím k nemocnici, tančím a v objetí cítím vůni vlastních vlasů, nechávám na sebe padat déšť. Pláču tvoje slzy.
Pokládáš hlavu na moje rameno. Už dlouho jsi na to myslel. Já vím. Dýchám tak, abych nevyplašila tenhle okamžik. Ano. Slyším tvůj příběh, i když mlčíš. To proto, že tě miluju.
Mohla jsem a měla jsem. Vzala jsem si všechno. Navázala jsem to na provaz a šla. Ten provaz za sebou táhnu, po cestě se na něj nabalujou věci, který nepotřebuju. Těžkne a to, co bylo důležitý, přestává být vidět. Nejlepší holka v týhle zemi na týhle zemi. To jsem byla pokaždý, když jsi mi přišlápnul provaz a našel na něm svoje klíče, který jsem ti ukradla ve spánku. Promiň, chtěla jsem se zase dostat zpátky.
Jakmile se dostaneš na spirálu, už z ní nespadneš. Ať je to dole jakkoliv zlý, je to zároveň cesta vzhůru. Ale když máš moc věcí, cestou popadaj. Nemůžu najít uzel, abych si upravila provaz, abych zahodila zbytečnosti, abych oprášila tebe, abych navázala tam, kde jsme skončili. Pak slyším zvuk jako pád do studny. Cinkot malých předmětů. A klíče leží na zemi pod spirálou, kde nikdo nechodí. A já jedu nahoru. Napořád bez nich. Odpusť mi prosím a než půjdeš, zhasni.
tělo
chtělo by
ale
duše se bojí
ví totiž
že ona je ta
koho to
nakonec bolí
zuzka kucerova 