Jsem pryč

Vrátila jsem se zpět na správnou stranu řeky a pod věží si teď žiju střepy, motýly i lži. Je covid a lockdown is the new money. V době, kdy se lidi nesměj scházet, člověk nemá přátele. Ale přátelství zůstávaj.

Nemáme se tady u sebe naproti sobě schoulený v gaučích v minutových objetích v očích který se nechtěj odtrhnout protože ještě nedomluvily.

Ale máme se na dálku v myslích ve vzpomínkách v touhách v prosbách aby nic nebylo jinak až se zase budeme tisknout v gaučích a aby to snad bylo ještě silnější protože sešlo z očí ale nesešlo z mysli ani z cesty.

A tak chci říct. A tak chci jenom říct. Že ta moje jiskra, která se zapaluje, když se na vás dívám, to nejsem já. To jste vy. To je vaše milující já, který mě každý den budí. A já děkuju.

Moje ticho

Někdy mám pocit, ze slyším tvůj příběh, i když žádný nevyprávíš. Je uvnitř tebe, někdy hlasitější než to, co se děje ve viditelném světě. A tak sedím vedle tebe a ticho nám vypráví. Proč tajíš lásku, proč odkládáš důležitá setkání. Proč se snažím být odvážnější. Proč říkám pravdu, jen pokud ji chtějí slyšet.

Vypráví pomalu. Propadám se do stavu naprosté prázdnoty, která mi dává svobodu. Nemusím nic. Není nic. Vše, co potřebuju, už mám. Každým dalším slovem tě poznávám. Neposuzuju tvoje činy. Konám je. Ocitám se uprostřed tvých vzpomínek. Stojím mezi tebou a jí, dívám se do rakve, vylézám na střechu, přijíždím k nemocnici, tančím a v objetí cítím vůni vlastních vlasů, nechávám na sebe padat déšť. Pláču tvoje slzy.

Pokládáš hlavu na moje rameno. Už dlouho jsi na to myslel. Já vím. Dýchám tak, abych nevyplašila tenhle okamžik. Ano. Slyším tvůj příběh, i když mlčíš. To proto, že tě miluju.

Zhasni

Mohla jsem a měla jsem. Vzala jsem si všechno. Navázala jsem to na provaz a šla. Ten provaz za sebou táhnu, po cestě se na něj nabalujou věci, který nepotřebuju. Těžkne a to, co bylo důležitý, přestává být vidět. Nejlepší holka v týhle zemi na týhle zemi. To jsem byla pokaždý, když jsi mi přišlápnul provaz a našel na něm svoje klíče, který jsem ti ukradla ve spánku. Promiň, chtěla jsem se zase dostat zpátky.

Jakmile se dostaneš na spirálu, už z ní nespadneš. Ať je to dole jakkoliv zlý, je to zároveň cesta vzhůru. Ale když máš moc věcí, cestou popadaj. Nemůžu najít uzel, abych si upravila provaz, abych zahodila zbytečnosti, abych oprášila tebe, abych navázala tam, kde jsme skončili. Pak slyším zvuk jako pád do studny. Cinkot malých předmětů. A klíče leží na zemi pod spirálou, kde nikdo nechodí. A já jedu nahoru. Napořád bez nich. Odpusť mi prosím a než půjdeš, zhasni.

❤

Krach

Běžíme. V cíli už zvedají kostkovanou vlajku do výše očí. V závětří ti otřu řasy, abys na chvilku viděla aspoň trochu té krásy. Lámu větev a přihazuju ji do ohniště, které jsme si v noci okroužkovali jako když si muž vybere ženu. Přešlapuju na místě, cílová rovinka byla překvapivě krátká. Nestihla jsem se zadýchat, postěžovat si. Protrpět konec. Tečou ti další slzičky potu po tvářích, vedu tě do stínu. Zchladnem a nepustíme svou ruku. Mělo to být jen fyzické vypětí, ale stala se z toho urputná snaha být lepší. A oheň hoří. Máme ho v tvářích. Kéž bych dokázala něco říct. Namísto toho usrkávám kávu z tvého kelímku a poslouchám jak neslyšně pláčeš. (Chtěla bych ti vrátit tvé věci. Ale ty jsi ráda, že máme důvod se možná někdy potkat. Jsi totiž slabší.)

❤

O mojí lásce

Nedržet. Nevysvětlovat. Nenutit. Dívám se do nebe a vidím tě. I srdce má stěny. Já vím.

Vlak

Ta magická chvíle přišla okolo třičtvrtě na jednu. Byla sobota. V Cobře jsme překvapili Dominika, když jsme mu oznámili, že není středa. Jela jsem vlakem za tebou a četla rozhovor s Petrem, který musel chodit temnotami, aby jimi mohl začít provádět.

Potřebí

Kdo by se zabýval červenými trenkami, trumpovinami a debilními kecy jednodušších kolegů. Který sebevědomý člověk by se posmíval Kačence za Archanděla Uriela nebo nové písni kapely Chinaski. To nemáme za Potřebí.

Hrdost žen

Že prý hrdost francouzských žen znamená, že na sebe nenechají vztáhnout ruku. Když je manžel uhodí, sbalí si věci a odejdou. Hrdost ruských žen zase spočívá v tom, že domácí násilí snáší tiše. Svou sílu vnímají tak, že nějakou tu facku sem tam prostě vydrží. Někdy nevím, kdo jsem víc.

Ústřice a mandarinky

U nás v Česku je to s ovocem složitý. Nemáme sluníčko pořád a ovoce má své sezóny. V zimě si kupovat jahody a borůvky znamená kupovat si za randál barevný věci, který skoro nemaj chuť a druhý den shnijou. A všichni znáte problém s jablky. Ten není sezónní, ale proč bych ho nezmínila. Těžko budu tohle téma protlačovat do jiného článku. Možná se v žádným už nikdy neobjeví slovo jablko, natož problém s jablky.

Bude

Můj syn bude

platit za svoji holku

držet ženám dveře a nechávat je vstoupit první

i do tramvaje